Recenze knihy: Parfém bláznivého tance

Loni, kdy jsem absolvovala Školu čichu od Petry Hlavaté, jsme měli jako doporučenou literaturu krom jiného i román Parfém bláznivého tance amerického spisovatele Toma Robbinse.

Stává se vám někdy, že knihu čtete dlouho? I přesto, že je zajímavá? Bohužel mi opravdu trvalo dlouho, než jsem knihu dočetla. Vedle velmi zajímavých pasáží a pravdivých životních mouder totiž obsahuje i nudné pasáže.

Očekávala jsem spíše knihu, která mi odhalí tajemství výroby vůní, ale místo toho se kniha zabývala jiným tajemstvím – nesmrtelností, nejstarší lidskou touhou. Zároveň jde též o milostný příběh, který záhadně začíná v šumavských horách ze starověku a postupně čtenáře provede mystikou dálného Tibetu, aby ho nakonec zavedl až do dnešní Paříže a Ameriky.

Každopádně je to pozitivně laděná kniha, která hledá odpověď na otázku, v čem vlastně spočívá věčný život, a jak ho dosáhnout. Ovšem samotný začátek knihy moc pozitivní není. Píše se v něm o národu, který existoval před mnoha staletími a jehož králové museli při prvních známkách stáří podstoupit rituál, v rámci něhož předali vládu mladšímu a silnějšímu nástupci. Odstupující král poté musel spáchat sebevraždu.

Král jménem Alobar se ale nechce s touto tradicí smířit, dokonce ji zcela odmítá. Jde až tak daleko, že s pomocí jedné ze svých žen předstírá vlastní smrt. Čas, který takto získá, se rozhodne věnovat hledání cest, jak dosáhnout nesmrtelnosti.

Život Alobara se nakonec protne s životy Priscilly, Madame Devalierové a Marcela LeFevera, kteří se snaží sestavit recept nejlepšího parfému v dějinách lidstva. Překvapivým klíčem k tajemství nejlepšího parfému je přitom obyčejná řepa.

Samotná řepa příliš nevoní, její list, stonek ani slavná rudá hlíza nemají našim nosům co říci. Ovšem v srpnu, kdy se začínají utvářet semena, vydávají ostrý a jedinečný pach připomínající plynný francouzský klíč, který otáčí vzduchem kolem nich doleva a vtěsnává ho do nezvyklých nových kombinací.
Když se psi v srpnu proběhnou řepným lánem, popráší jim pyl kožich, takže se ke svým pánům vracejí tak silně navonění, že ani po seberozhodnějším zásahu kartáče není možné je nechat spát v domě. :)

Vůně čerstvě otevřeného úlu je až vlezlá, totéž lze říci o řepném pylu. Má v sobě něco osobního, něco pravěkého. Řepný pyl je se svou fascinující dvojznačností vůní paradoxu, představuje spojení jin a jang, života a smrti v jediném rostlinném absolutnu.

Ve knize se ohledně vůní ještě dozvíme, že vůně se musí navrhovat podle určitého stylu – stejně jako módní šaty, automobily, jídelní soupravy a vůbec všechno ostatní. Styly vůní se periodicky vracejí, obdobně jako to platí v oblékání, a díky vývoji chemických látek jsou takové návraty zaručené.

Nejvíc se mi líbily autorovy úvahy o tom, že vůně květin, z nichž jsme si vypůjčili své parfémy, byla díky své nesmírné síle od samého začátku míněna jako prostředek svádění. Vůně má zásadní význam pro sexuální přitažlivost u květin nebo, v případě cibetu a pižma, i u zvířat. Tato vůně vymačkaná z rozmnožovacích žláz živých organismů je pachem stvoření, je to znamení, které našim smyslům dramaticky vypráví o regeneračních schopnostech Země jazykem naděje a rozkoše.

Věděli jste, že vzpomínky spojené s vůněmi jsou vždy živější a dostupnější než ty, které jsou spojeny výlučně se zrakovými obrazy nebo zvuky? Že čich je poslední smysl, který opouští umírajícího? Je zajímavé, že když zmizí zrak, sluch a hmat, člověk si před smrtí ještě podrží čich.

Čich rychle a silně podněcuje paměť a umožňuje našim duším, aby se volně pohybovaly v čase. Květiny nevidí, neslyší, nemají hmat ani chuť, ale zásadním způsobem reagují na světlo a své životy i své bezprostřední okolí ovládají prostřednictvím uspořádaných vůní.

Na závěr musím konstatovat, že nejraději jsem v knize měla pasáže o Kudře a Alobarovi a samozřejmě také o výrobě parfému. Knihu každopádně doporučuji k přečtení, protože je zábavná, překvapivá a zároveň i veselá. :)