Recenze knihy: Coco Chanel

Ve světě módy je jméno Coco Chanel pojmem. Elegantní a šik kostýmky s prýmky a „malé černé šaty“ stále nosí miliony žen po celém světě. Coco Chanel zkrátka udělala ve své profesi revoluci. Osvobodila ženy od dusících korzetů, mlýnského kola klobouku, přeplácanosti a hromady ozdůbek.

Knihu Coco Chanel od Henryho Gidela jsem dostala jako dárek k Vánocům. Je to biografie ženy, která prožila mnoho úspěchů i neúspěchů. Gabrielle Chanel se narodila 19. srpna 1883 v Saumuru. Když ještě žila její matka Jeanne, měla relativně spokojené dětství, přestože vyrůstala ve veliké chudobě. Bylo jí 12 let, když se jednou ráno něco změnilo – matka ke Gabriellině údivu ještě nevstala, a tak šla do jejího pokoje, kde vykřikla zděšením. Matka byla mrtvá.

Otec Albert byl věčně „na cestách“, nebyl ani u narození své dcery, ani na pohřbu manželky. Když se konečně vrátil, musel se nějak vypořádat s celou situací. V té době se vdovec nezřídka snažil oženit s nějakou obětavou ženou, často bezdětnou vdovou, která by se postarala i o děti svého nového manžela. Takové řešení se ovšem svobodymilovnému Albertovi protivilo. Hodlal i nadále žít po svém a nezatěžovat se city ani dětmi. Takže nebral na nikoho žádné ohledy. Jedna jeho teta byla provdaná za notáře v Brive, jenž byl zase zadobře s představenou kongregace Svatého srdce Mariina, která vedla sirotčinec v Obazimu, mezi Brive a Tulle. Albert se rozhodl, že takové místo bude pro jeho dcerky perfektní…

Otec tedy Gabriellu opustil, ale ta pro něj měla tisíce ospravedlnění, zato vůči zbytku rodiny cítila jen hněv. Nesmířila se s tím, že příbuzné odmítli ji a její sestry přijmout. Po třech letech pozvala teta ji i její sestry do Verennes-sur-Allier, aby tam strávily prázdniny. Pobyt ve Varennes Gabriellu těšil, především proto, že ji nechali bydlet v pokoji s Adriennou, což děvčatům umožnilo vzájemně se poznat. Až do konce svých životů si byly moc blízké.

V osmnácti letech byla Gabriella velmi štíhlou dívkou s matně bledou pletí. Byla hodně hubená, ale fyzická přitažlivost jí rozhodně nechyběla, měla takovou tu zvláštní krásu, která ostatní udivuje a dojímá. Až do dvaceti let byly spolu s Adrienne v penzionátu v Ústavu Panny Marie. Nicméně tento ústav své žačky nikdy nenechal napospas. Měl dokonce celou síť styků, která jim umožňovala najít zaměstnání či třeba manžela…

A tak jeptišky „umístily“ Gabriellu a Adriennu jako pomocnice do firmy specializované na výbavy pro nevěsty a kojence. Firma prodávala i spodničky, závojíčky, kožešiny, boa a jiné věci na krk. A také potřeby pro švadleny. Dívky měly za úkol přijímat dámy, prodávat jim zboží z regálů, brát objednávky, dělat úpravy. Byly tak neobyčejné nadané, že se o nich brzy začalo hodně mluvit. A zákaznic přibývalo.

Děvčata se ráda bavila, a tak se jednou rozhodla, že budou chodit do města, hlavně na náměstí d´Allier, kde bylo to pravé centrum moulinských radovánek. Moulins bylo posádkové město, kde sídlilo hned několik pluků, dívky se proto zanedlouho staly miláčky mladých mužů. Gabrielle, která vždycky velice ráda zpívala, zahájila svou „pěveckou kariéru“. Neměla nijak zvlášť bohatý repertoár. Jen tři či čtyři písničky. Mimo jiné i Ko Ko Ri Ko, což byl velký šlágr z La Scaly, nejmódnější pařížské koncertní kavárny.

Největší úspěch měla s písničkou Kdo viděl Coco na Trocaderu? A právě slova, která se v těch písničkách objevují – Koko a Coco –, jí nakonec zůstala na celý život jako přezdívka. Proti její vůli, neboť ve skutečnosti neměla přezdívku Coco vůbec ráda. Nicméně se s ní smířila.

Kvůli zpěvu ji z firmy vykázali. Nebrala to ale jako pohromu. Nechtěla samozřejmě zůstat švadlenkou po celý život. Uvědomovala si však, že mezitím se musí něčím živit. Měla již své soukromé zákaznice a ty jí naštěstí zůstaly věrné.

Mezi Gabriellinými obdivovateli byl i Étienne Balsan. Pocházel z velice bohaté rodiny, která vlastnila textilní továrny zaměstnávající 1500 dělníků. Navzdory Étiennovým radám trvala Gabrielle na svém a stále toužila po kariéře zpěvačky.

Když jednou večer v roce 1907 přijela za Étiennem a uviděla impozantní krytý vchod opatství, byla jako očarovaná! Byl to obrovský rozdíl ve srovnání s tím, kde bydlela ona sama od nejútlejšího dětství. A právě v té chvíli si začala uvědomovat, že se musí osamostatnit.

Po příchodu do Paříže se věnovala nejdříve tvorbě klobouků a poté navrhování oblečení. Měla stále větší úspěch. To už byl jen krůček k tomu, kdy jí dlouholetá přítelkyně vnukla myšlenku vytvořit parfém nesoucí její jméno.

Gabrielle navštívila Ernesta Beauxe, moskevského rodáka, jehož otec byl Francouz. Ten pracoval jako parfumářský chemik v Grasse. Ernest Beaux pracoval s aldehydy, velmi účinnými, ale také velmi těkavými syntetickými produkty, které vyžadovaly značné náklady. A to byl právě důvod, proč se ještě nepoužívaly v praxi.

Dohodl se s Gabriellou na tom, že jí nabídne několik směsí, z nichž si bude moci vybrat. Během roku 1921 přišel se dvěma sériemi vzorků, které očísloval 1 až 5 a 20 až 24. Důmyslně kombinoval více než 24 ingrediencí. Hlavně hodně jasmínu, vždy s notnou dávkou aldehydů. Gabrielle chybělo technické vzdělání, ale místo něj měla něco lepšího – vrozený dar pro rozpoznání toho, co je v dané oblasti nejlepší.

Nakonec si vybrala č. 22, které po několika měsících uvedla do prodeje. Ale chtěla také velice brzy přijít s číslem 5, a to při uvedení své příští kolekce 5. května 1921. Světový triumf tohoto parfému už zná každý. Ale proč tomu tak bylo? Samozřejmě díky jeho kvalitě a novosti.

Její záliba v jednoduchosti a prostotě se projevila i v pojetí etikety parfému. Byl to čistě bílý obdélník, na němž se téměř provokativně a jasně rýsoval černými písmeny vyvedený název Chanel. Kontrast černé a bílé dokonale fungoval. Často ho používala i ve svých oděvních kreacích. Byla jím fascinovaná už od dětství, které strávila v sirotčinci.

Marketing pojala zcela jedinečně! Když bylo vše připraveno, vůni číslo 5 nedala do vitríny hned. Místo toho důmyslně vtiskla vzácný flakon do ruky každé své přítelkyni ze světa elegance, v němž se pohybovala. Jako by jim svěřovala svůj nejdražší poklad.

„Neprodávám ti to… Já ti to dávám…,“ pošeptala jim přitom potichu.

V knize se dále dozvíte, proč Coco Chanel vlastně navrhla malé černé šaty. Šaty, které má ve svém šatníku skoro každá žena.
Proč vůbec chtěla všechny ženy obléct do černého?

Navrhla také saténové dámské pyžamo, aby francouzské ženy během 1. světové války vypadaly vždy elegantně, i když musely pospíchat do krytů.

Kromě toho přišla také s bižuterií, aby si každá žena mohla dovolit šperky.

Dozvíte se, že Coco Chanel byla nejen skvělou návrhářkou, ale také výbornou obchodnicí a velkorysou mecenáškou. Měla tři tisíce zaměstnanců, miliónové výnosy, luxusní vily i domy. Štědře přitom ale podporovala některé členy rodiny, dokonce i sirotčinec, kde strávila dětství, dále chudé umělce i své přátele, kteří se ocitli v nouzi. Ráda finančně pomáhala, ale nesnášela, když ji prosili o peníze.

Komu bych tuto knihu doporučila?

Pokud máte rády vůně, módu a životopisnou literaturu, určitě si knihu přečtěte. Dozvíte se zajímavé informace, která vás určitě obohatí.

V případě, že vás zajímají další detaily, ovšem nemáte čas si knihu přečíst, pak vás zvu na svou další Degustaci parfémů, kde se můžete podrobněji seznámit nejen s parfémem Chanel č. 5, ale i dalšími zajímavostmi ze života Coco Chanel.